Jsem žena a bude mi třicet

Ano, jsem žena a za pár měsíců mi bude 30.

Nejsem workoholik, ani kariéristka. Spíš naopak, práce je pro mě nutnou cestou k obživě a odmítám jí věnovat víc času na úrok svého volného času, než je nutné.

Cítím se opravdu šťastná, mám skvělý vztah, myslím i dobré zázemí, dá se říct, že jsem zabezpečená. Myslím, že jsem se stihla dost vyřádit, zadivočila si, trochu cestovala, mám dostudováno a sbírku parádních zážitků a vzpomínek.

Nemám nic proti dětem, miminka mi přijdou roztomilá, nemám nic proti ženám, které se staly matkami ve velmi mladém věku, pokud chtěly, nemám nic proti ženám, pro které je mateřství náplní života.

Ale…

Nemám děti a do dnešního dne si nejsem jistá, jestli je vůbec kdy chci mít. Mateřské pudy u mě zatím zůstávají neaktivní. Samozřejmě nad možností pořídit si dítko přemýšlím. Ale prostě necítím, že to bezvýhradně chci. Přesto, že mám krásný vztah, nemám potřebu jej naplňovat dítětem. Právě proto, že je nám teď tak dobře, netoužím po tom, to měnit.

Nemám potřebu něco dohánět, něco si dokazovat, nebo něco budovat (kromě toho vztahu a našeho domova). Jsem spokojená s tím, jak to je. A nevím, jestli se to někdy změní.
Že nechci děti teď, je pochopitelné, že nevím, jestli je chci mít v budoucnu, to už je často velmi těžko stravitelné.

Ano, samozřejmě tím mířím k tomu, jak dnešní společnost vnímá ženy jako jsem já.
Nechme teď stranou nevhodné otázky o tom, kdy a jak přijde první dítě od lidí, kteří nejsou partner nebo opravdu blízký přítel. O tom bylo řečeno a napsáno asi už všechno.

Aktuálně mě totiž víc trápí narážky a doporučení především od mužů. Čímdál častěji se dostávám do situací, které vlastně nejsou nijak zlé, deprimující nebo urážlivé, přesto se v nich necítím dobře. A dneska rovnou dvakrát.

Připletla jsem se k diskuzi dvou kolegů - jednoho otce a druhého bezdětného. Otec popisoval náročné víkendové zážitky se svými mladými dětmi a diskuze sklouzla k nočnímu spánku novorozenců a starších dětí. Otec i bezdětný společně zakončili debatu směrem ke mně s poznámkou “však uvidíš, taky tě to čeká”.

O pár hodin později jsem se bavila s dalším kolegou o městě, kam jsme se poměrně čerstvě přistěhovali a o jeho vybavenosti. Dozvěděla jsem, že pokud jsou u nás ve městě základky, gympl a dost školek, tak máme vše potřebné. Odvětila jsem, že po tom jsme nepátrali. Odpovědí mi bylo, že bych si to měla zjistit, budu to potřebovat a pak budu mít vše potřebné.

Zaráží a trochu mě mrzí, že moji kolegové, pro které jsem pracovním partnerem, mě vnímají, a mají potřebu na to poukazovat, jako ženu, jejíž náplní života a jedinou podstatnou rolí je role matky. Kterou ani nejsem.

Ano, chápu, tak nějak se s tím počítá, je to norma, obvyklý postup atakdál atakdál.

Jedna věc je, že o případném rodičovství a možnosti mít děti se s lidmi z různých důvodů prostě bavit nechci. Sama nemám jasno, sama nevím, jestli nebude někdy problém.
Další věc je, že jsem se nikdy nesetkala s podobnýma řečma na partnera, nebo jiného kolegu, nebo vlastně na jakéhokoliv muže, který by neměl minimálně dítě na cestě.

Jakoby to, že jsem holka v určitém věku úplně smazalo veškeré znalosti, zážitky, zkušenosti a cokoliv dalšího, co o mě lidi vědí, jak mě znají a co jsme spolu prožili a převládlo jenom očekávání, že můj život se točí kolem možnosti mít dítě a tomu se musí všechno přizpůsobit. A díkybohu jsou všichni tak laskaví, aby moje biologické předurčení tolerovali a počítali s ním.